Putování za vůní tahitské vanilky

Jemná vůně vanilky dotváří rajskou atmosféru ostrovů Francouzské Polynésie. Pro velkou část obyvatelstva je její pěstování, kromě příjmů z turistiky a rybaření, důležitým zdrojem obživy. Původ této užitečné rostliny je přitom na vzdáleném konci světa, v Mexiku.

Národy Toltéků a Aztéků používali vanilku jako dochucovadlo do nápojů z kakaových bobů a také si cenili jejích léčivých účinků proti horečce a pro vzpružení organismu. Do Evropy se prostřednictvím španělských kolonizátorů dostala vanilka už jako koření v šestnáctém století.

‍

Květy potřebují s opylováním pomoc

‍

Původní druh vanilovník plocholistý se dlouhou dobu nedařilo rozšířit nikde jinde, protože pro jeho opylování byly potřeba včely rodu Melipona a určité druhy kolibříků. A ti se nikde mimo Mexiko nevyskytovali. Až v polovině devatenáctého století mladý otrok Edmond Albins objevil jednoduchý způsob umělého opylování, kdy se uvnitř květu odsune přepážka mezi bliznou a tyčinkami s pylem.

Tento objev umožnil rozšíření pěstování vanilky do britských a francouzských kolonií v Tichém a Indickém oceánu. Na Tahity se původní plodina zkřížila s volně rostoucím divokým druhem vanilovníku a vznikla tahitská vanilka. Oproti původní odrůdě je její chuť méně sladká, ale má výrazné aroma po sušených švestkách a rozinkách. Největším producentem vanilky ve Francouzské Polynésii je ostrov Taha´a, kde sídlí farma The Maison de la Vanille s tisícovkou vanilovníků.

‍

Rostlina urodí ročně padesát plodů

‍

Rostliny se pěstují na plantážích, kde buď ovíjejí podpěry nebo jiné druhy rostlin. Nově vysazený vanilovník začne plodit po třech letech a jedna rostlina urodí až padesát plodů. Ty se běžně nazývají lusky, ale ve skutečnosti jsou to fermentované tobolky.